Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duch a duchovní cesta člověka

9. 1. 2010


Duch a duchovní cesta člověka                

 

Duch je vůle Boha, životní elixír celého stvoření. Je to pravá niterná podstata člověka, jeho jádro, které oživuje tělesnou schránku, jeho plamen.

Člověk vyšel jako sémě ducha, aby zahájil svou pouť pozdějším stvořením. Je tedy nositelem ducha v celém hmotném stvoření.                                                                 

Nese v sobě částečku tohoto ducha, která když se stane vědomou, přispěje k povznesení a dalšímu vývoji celého stvoření. .  Jeho úlohou je vyvíjet se a dozrávat životem na Zemi tak, aby se směl jako zralý a čistý vrátit do duchovní říše.

Je k tomu však nutné, aby se naučil správně využívat přírodních sil a používat je ke všeobecnému prospěchu.

Proto, kdykoli něco činí, je vázán čistou pravůlí Boží. Je plně zodpovědný za to, když tuto původní Boží vůli následkem vnějších vlivů hmoty nechá zarůst plevelem a případně ji časem zcela zakope.

 

Prostřednictvím každého z nás funguje láska a moudrost univerzálního Ducha.

Ať už se kolem nás děje cokoliv,slouží to navzdory vnějšímu zdání našemu vyššímu dobru.
Nemusíme tomu vždy ale věřit.

Měli bychom dát na náš niterný cit, který nám prozradí, která cesta je pro nás tou Pravou. Zatímco lidi lze obelhat, vyšší úrovně obelhat nemůžeme. K cestě vzhůru potřebujeme čistá neposkvrněná roucha. Měli bychom si hlídat každou myšlenku, slovo a čin, neboť každým okamžikem narůstají myšlenkové světy...

Duchovní cesta

Skutečné pochopení pojmu „duchovní cesta“ pomáhá člověku zbavit se podvědomého strachu z toho, že by se zapletl do něčeho, co by jej učinilo nesvobodným, strachu z manipulace, z vnucování názorů a vůle někoho jiného.

Duchovní cesta – cesta ke Světlu – je pro člověka jako lidského ducha tou nejpřirozenější cestou, způsobem, jak kráčet životem. Je to cesta hlubšího pozorování neměnných zákonitostí, cesta probuzeného citového vnímání, prostřednictvím jehož dokážeme do nejjemnějších odstínů rozlišit, co je dobré a správné, a co ne, a podle něhož potom dokážeme činit rozhodnutí, která jsou prosvětlená dobrým chtěním a pomáhají nejen nám, ale i dalším lidem v jejich dozrávání.

Je potřeba dovolit svému srdci, aby nás vedlo jako lucerna ve tmě. Měli bychom důvěřovat tomu,jak náš život postupuje a co se v něm děje.. Mnohým lidem se v dnešní době stále častěji stává, že navzdory uspokojení všech smyslových potřeb v nich zůstává niterná prázdnota, kterou není možné ohlušit ani prací, ani posloucháním hlasité hudby, ani sledováním televizních programů, od nichž není možné očekávat niterné naplnění, ani jinými požitky konzumního způsobu života. Z tohoto bludného kruhu prázdnoty dokážeme najít východisko jedině tehdy, když začneme rozvíjet vlastní citové prožívání. Prostřednictvím citového vnímání k nám hovoří naši duchovní pomocníci v jemných tělech, kteří mají pro nás vždy radu, potřebujeme-li ji, protože jsou svojí zralostí vždy o krůček před námi. Měli bychom se naučit naslouchat tichému hlasu, jenž nám jako tichý, nenápadný impuls či krátký záblesk nějakého obrazu v různých situacích radí, jak se máme zachovat, co máme činit, jak se rozhodnout, zda někam jít či nejít apod.

Čím silněji takto budeme věřit v tu živoucí sílu, která existuje v našem životě a která nás vede, tím častěji budeme naladěni na frekvenci lásky a tím víc si do svého života i lásky přitáhneme.

Měli bychom jednat tak, jak nám radí cit, dokud je čas, abychom toho později, až ona konkrétní situace pomine, nelitovali. Mohli bychom tím promarnit šanci, příležitost, jež nám způsobí výčitky svědomí na celý život.

Sám Ježíš se nechával vést Duchem. V jeho moci působil, učil, modlil se a žil svůj každodenní život...

Jsme Světlem vychováváni jako děti pomocí působících Božích Zákonů, vetkaných do celého Stvoření – naučme se je proto vnímat a žít v souladu s nimi.

Ať jsme kdekoli, neustále bychom měli usilovat ke Světlu – jít stále za ním, jedině pak vede naše cesta vzhůru. Když v sobě probudíme schopnost živého citového vnímání, vytušíme, že nade vším musí být Vyšší Moc, která vše dokonale spravedlivě řídí, vytušíme existenci Stvořitele  jako bezbytostnou nesmírnou Sílu, Věčný Zdroj, Světlo, z něhož povstalo vše živé, a dostaneme se postupně od prvního stupínku na cestě ke Světlu, jímž je pravá víra, vyvěrající z prožívání citem, dále na stupně další –pravé odhodlání, slovo, čin, po němž následuje pravý život, úsilí, dík, až po niterné ponoření se do sebe.

 Měli bychom se také naučit používat modlitbu, při níž dochází k niternému prožhavení našeho ducha.. Abychom se správně připravili k modlitbě, potřebujeme ztišit mozkovou činnost, v mozku by měl zavládnout mír a klid. Pravá modlitba vyvěrá z niterné touhy člověka po Světle a vyšlehne vzhůru jako obrovský plamenný cit. (Ten vnímáme niterně v oblasti srdeční čakry)

Můžeme se tak modlit beze slov, ale pokud používáme slova, měla by vést náš cit vzhůru, aby se nejednalo o pouhé odříkávání.

Propojíme-li se do vyšších úrovní, přelévá se do nás ohromná niterná radost, která je pro ně charakteristická. Pravé společenství duchovních lidí na Zemi se tak projevuje právě niternou radostí, kolem níž je vždy přirozeně také Světlo. Vždy záleží na tom, na co jsme naladěni – na co si vytváříme napojení.

Napojením do vyšších úrovní se nám dostává netušeného přílivu síly a zároveň i větší odpovědnosti. Svým vyzařováním, mluvou, vystupováním i oblékáním ovlivňujeme ostatní lidi – dostáváme se na místa, kde můžeme pomáhat a tuto sílu uplatnit.

 Duchovní cesta je zároveň cestou lásky a milosrdenství – zapomenutí na sebe sama, kdy toužíme, aby i jiní mohli prožívat totéž, co my. Každý z nás může svým působením a přivoláním světlých sil změnit život na Zemi.

 

 ze zápisků

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA